Dvě století střední Evropy, IV: Revoluce 1848-1849 - Předbřeznové období

Po napoleonské éře zavládla v Prusku a Habsburské monarchii absolutistická "stagnace". Evropa čelila novému rozpoložení politických sil, jelikož díky industrializaci začal demografický růst. Demografický růst byl exponenciální a ani vylepšené zemědělské techniky nedokázaly pokrýt tuto obrovskou poptávku. Proto v prvních desetiletí 19. století konzumovali lidé nutričně nevyvážené a slabé jídlo. Ve 40. letech tuto skutečnost podpořila série neúrod a irský hladomor (neúroda brambor). Životní úroveň se snížila. Ve 40. letech se zvyšoval počet stávek, bouří a povstání. Jak ze strany dělnictva tak hlavně rolníků. Zrušení nevolnictví totiž nebylo všude tak důsledné. Některé země navíc přijaly ústavu (Království obojí Sicílie), což vyvíjelo další tlak na monarchie. Postupně rostla nespokojenost se starými režimy. V habsburské monarchii se začala zintenzivňovat politická angažovanost. V Německu se opět rozmohlo národní hnutí, jednak kvůli Francii činící si nárok na Porýní a také díky Fridrichů Vilémovi IV., který rozpoutal vlnu reforem v Prusku, jež Němce přiblížili společnému národu Německa, jež se stane oponentem Francie a Ruska. I vysoká šlechta již cítila dlouhé roky trvající a neměnné podmínky, které je spoutávaly. Největší aktivita proběhla v Uhrách, kde ve 40. letech opět ožila politická aktivita. Byly žádány ekonomické reformy (domácí výroby, celní ochrana), národnostní (maďarština) a politická (osvobození rolníků, konstituce, občanské svobody). Cílem v Uhrách se stal národní stát a jelikož se Maďaři za takový považovali, tak na něj měli plné právo. Nebrali ohledy na menšiny.)