Revolucionář na trůnu. Josef II. chtěl pomoci lidem i proti jejich vůli

Rodinná situace Habsburků před jeho nástupem, osobnost a vláda Josefa II. Viz.: „VIRTUTE ET EXEMPLO. Ctností a příkladem.“ To bylo panovnické heslo rakouského arcivévody a římsko-německého císaře Josefa II. a přestože se nikdy nedal korunovat za uherského ani českého krále, po celé jedno desetiletí diktoval politický a společenský vývoj iv našich zemích. Josef II. byl po všech stránkách fascinujícím mužem, který se rozhodl přetvořit zděděné korunní země na jednotný, centralizovaný a hlavně moderní evropský stát. Ve svém úsilí byl však na rozdíl od své matky Marie Terezie až příliš často bezohledný a nepřístupný na jakékoli kompromisy. I proto bývá jeho vláda označována jako příklad tzv. . osvícenského absolutismu, který sice prosazuje ušlechtilé a chvályhodné cíle, ale dělá to často až despotickým způsobem. Silný pocit, že já vím nejlépe, co tato země potřebuje, je zřejmě často opakující se motiv nejen v hlavách dnešních politiků, ale byl stejně silnou pohnutkou i v hlavách panovníků, kterým nechybělo dobré vzdělání, kontakt s předními učenci doby, ale především neomezená moc . Byl však Josef II. despotou v pravém slova smyslu nebo spíše nepochopeným politickým vizionářem? Co ho předurčilo do pozice nejreformnějšího habsburského panovníka a co přinesly jeho reformy obyvatelům rozlehlé podunajské monarchie? A konečně proč zatrpklý a nešťastný Josef na své smrtelné posteli téměř vše, co vykonal, odvolal? Jaro Valent z časopisu Historická revue si povídá s Patrikem Kunecem z Katedry historie Filozofické fakulty UMB v Banské Bystrici. (DEJINY - SME, Jaroslav Valent))