Teror: Když revoluce požírá své děti

Jakobínský teror v revoluční Francii. Viz.: "V krizové době není přece možné plnit a dodržovat ústavu či zásady zákonnosti, ale je třeba přijmout i represivní opatření, postavit se odhodlaně proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli revoluce." Takový politický postoj deklaroval mladý a zanícený revolucionář, člen Výboru pro veřejné blaho Louis Antoine de Saint-Just, známý jako „netvor s krásnou tváří“. Stalo se tak před Národním konventem v říjnu 1793, tedy v době, kdy se Francouzská revoluce posouvala do své nejradikálnější fáze. Její příběh tak není pouze jmenováním velkých revolučních ideálů, zakotvených v takových dokumentech jako Deklarace práv člověka a občana, ale je také vyprávěním o tragickém osudu francouzského královského páru a o násilí, které reprezentuje jeden z neodmyslitelných symbolů revoluce - gilotina. Uvolnění dosud neochvějných pravidel a norem, dlouhodobá frustrace většiny společnosti a nová generace politických vůdců – radikálů, to vše vedlo k tomu, že Francouzská revoluce se pro mnohé stala spíše synonymem teroru, zosobněným jakobínskou hrůzovládou a postavou nepodplatitelného fanatika Maximili. Co nakonec Francie dovedla od ideálů rovnosti a bratrství všech lidí k násilí a politickému pronásledování? Jak to vypadá, když revoluce požírá své děti? Jaro Valent z časopisu Historická revue si povídal s historikem Oliverem Zajícem z Historického ústavu SAV.)