Po druhé světové válce se Československo k Židům otočilo zády. Antisemitismus se stal i nástrojem komunistů

Jak byli Židé přijati po návratu z koncentračních táborů nebo z emigrace zpět v ČSR. Kdy pustil komunistický režim antisemitskou rétoriku a perzekuce? Změnila se situace v 60. letech a po okupaci v srpnu 1968? Co znamenala Sametová revoluce a jaké byly pro židovské občany "devadesátky". A konečně jaká je situace dnes? Na otázky odpovídá historička z Ústavu pro Soudobé dějiny Kateřina Čapková. Pro vysvětlení konkrétních situací se autoři vrací do dějin Rakousko-uherska, první a druhé republiky a protektorátu. Viz.: V květnu 1945 se Evropou valila vlna euforie – Německo kapitulovalo a šest válečných let bylo u konce. Z koncentračních táborů se domů vraceli také židovské děti, ženy a muži, kteří dokázali přežít útrapy nacistických továren na smrt. Místo rodiny a přátel se ale často setkali s odmítáním a nezájmem. Československo, které považovali za svou vlast, se k nim otočilo zády. Zůstali sami. Kromě přístupu známých a sousedů se Židé po návratu museli vypořádat také s problematikou státního občanství. Po roce 1945 se totiž československým občanem mohl stát pouze člověk české nebo slovenské národnosti. Vycházelo se přitom ze sčítání lidu z roku 1930, kdy se Židé často hlásili k židovské národnosti. (Český rozhlas, Lucie Korcová))