Číslo 24

Snímek sleduje skutečný příběh Gunnara Sønstebyho (krycí jméno „Nr. 24“), účetního z Rjukanu, který se hned 9. dubna 1940 po německé invazi rozhodl připojit k odboji. Děj v rychlém střihu střídá dvě časové roviny:  * mladého Sønstebyho, jenž organizuje pašování tiskových desek norských bankovek ze Stockholmu do Londýna, zakládá sabotážní skupinu Oslogjengen a řídí diverzní akce proti Gestapu, dopravě i zbrojnímu průmyslu; * jeho starší já v 70. letech, které před školáky rekapituluje dilemata ozbrojeného odporu. Historické pozadí Gunnar Sønsteby (1918 – 2012) byl nejvyznamenanějším civilistou v dějinách Norska; díky nepolapitelnosti a padělaným dokladům přežil celé období okupace, velel odbojové jednotce Oslogjengen napojené na britské SOE a Milorg a po válce se stal živoucím symbolem občanské odvahy. Míra autenticity * Invaze 1940 a síť aliasů – film přesně zachycuje okamžitou kapitulaci vlády i nutnost falešných identit („Erling Fjeld“ aj.). Decider * Pašování tiskových desek – dramatizuje reálnou operaci, jíž odboj zabránil nacistům tisknout novou korunu. * Sabotáže 1944–45 – výbuchy v muničních skladech a akce proti kolaborační policii odpovídají archivům Oslogjengen; data i cíle však autoři zhušťují do jedné sezóny, aby vyprávění získalo spád. * Morální rovina – diskuse s mládeží o legitimitě likvidace kolaborantů vychází z reálných přednášek, které Sønsteby vedl po roce 1945; film je však posouvá k jezdivě emotivnímu vyústění. Co je zkratkovité nebo dramaturgicky upravené * Operace jsou sloučeny (např. destrukce kyselárny a útok na garáž Messerschmittů proběhly ve skutečnosti v různých měsících 1944). * Gestapo je prezentováno jako jednotná hrozba; film vynechává vnitřní tenze s německou Wehrmachtou i komunistickou skupinou Osvald. Srovnání s dřívějšími díly Na rozdíl od akčnějšího Max Manus (2008) pokládá Číslo 24 důraz na psychologii a logistiku sabotáže – v duchu moderních biografických dramat se ptá, co „hned vedle heroismu“ stojí za etickou cenu. Decider Historický přínos filmu Film věrně připomíná, že norský odpor nebyl partyzánskou romantikou, nýbrž sítí detailně plánovaných úderů závislých na civilní solidaritě a britské logistice. Přestože vypouští některé širší souvislosti (role sovětské fronty, kolaps německé logistiky v Norsku 1945), zpřístupňuje klíčový příběh menší evropské okupované země i interní morální boje jejích obyvatel – a tím rozšiřuje pohled na druhou světovou válku za hranice „velkých“ front.)