Toulky českou minulostí - 422. schůzka: Kapitulace

Po porážce českých stavů na Bílé hoře 8. listopadu 1620 došlo ke všeobecnému rozkladu a chaosu mezi stavovskou opozicí. Mnoho z nich, včetně významných představitelů a úředníků, uprchlo z Prahy, což vyústilo v pocit beznaděje a paniky. Přesto se zbytek českých stavů snažil o kolektivní čin v podobě shromáždění a vzájemné podpory, přičemž horlivě vyjadřovali lítost a pokání nad svými předchozími činy. Stavy byly ochotny uznat autoritu Ferdinanda II. a pokusily se o vyrovnání s císařskou mocí poté, co byly donuceny kapitulovat. To zahrnovalo přijetí podmínek, které často měly ponižující charakter, včetně pokory a slibu věrnosti. S porážkou českých stavů došlo k rychlým změnám ve státní správě, která byla zcela přestavěna. Císař Ferdinand II. okamžitě nastavil novou administrativu, v níž dominovali loajální úředníci a vojáci z císařské armády. Nejdůležitější úlohu sehrál Karel z Lichtenštejna jako nový jmenovaný komisař, který měl za úkol obnovit vládu a správu v zemi. V jeho odpovědnosti bylo i shromažďování zbylých klenotů a majetků po uprchlých stavovských vůdcích a samozřejmě klíčově renovace státní správy, která se po povstání znovu formovala. K tomu, aby upevnil moc Habsburků, bylo také nutné potrestat klíčové osobnosti povstání, což zahrnovalo zatýkání mnoha stoupenců odboje a návrh na proskripčních seznamů.)