Na konci všech válek

Film vychází ze skutečných událostí a odehrává se v době druhé světové války v japonském zajateckém táboře v jihovýchodní Asii. Zaměřuje se na skupinu spojeneckých vojáků, převážně Skotů, kteří jsou Japonci nuceni budovat takzvanou „železnici smrti“ – trať mezi Thajskem a Barmou (dnešní Myanmar). Z historického hlediska se jedná o jedno z nejtvrdších a nejnebezpečnějších pracovišť, kde tisíce válečných zajatců a asijských dělníků přišly o život kvůli nelidským pracovním podmínkám, tropickému klimatu, hladu, nemocem a surovému zacházení ze strany dozorců. Hlavním tématem filmu je nejen přežití v krutých podmínkách, ale také morální a duchovní aspekt boje s nelidskostí, předsudky a nenávistí. Předobrazem pro scénář se stal autobiografický příběh Ernesta Gordona, skotského důstojníka, který byl v těchto táborech vězněn. Historicky věrně tak snímek zobrazuje tvrdé podmínky nucené práce na železnici a napětí mezi japonskými vojáky a spojeneckými zajatci, i když z pochopitelných dramatických důvodů některé scény či postavy prošly filmovými úpravami. Z historického hlediska lze zdůraznit: • Konkrétní lokalita a období: Stavba thajsko-barmské železnice probíhala v letech 1942–1943 a byla strategicky důležitá pro japonskou armádu (zajištění zásobování a komunikace). • Špatné zacházení se zajatci: Váleční zajatci i nucení asijští pracovníci (tzv. romušové) byli nuceni pracovat v extrémních podmínkách. Odhady uvádějí, že během stavby železnice zahynuly desítky tisíc lidí. • Morální a etické dilema: Film zdůrazňuje psychickou odolnost zajatců i hledání lidskosti v prostředí, kde je ponižování na denním pořádku.)