Toulky českou minulostí - 469. schůzka: České nevolnictví zblízka

Autor rozebírá poměry venkovského obyvatelstva v českých zemích po třicetileté válce, kdy se utužilo takzvané „druhé nevolnictví“. Vysvětluje sociální hierarchii na vesnici, kde se rozlišovalo mezi osedlými (sedláky) a neosedlými (chalupníky, baráčníky, podruhy), přičemž podstatu nevolnictví tehdy chápaly obě strany jako „samozřejmý“ vztah poddanství k pánovi. Klíčovým rysem byla robotní práce: sedlák s vlastním potahem (tzv. potažník) musel robotovat potahem, kdo jej neměl, chodil na panské pěšky. Důležité také bylo, že robotní povinnost „ležela“ na gruntě, ne na osobě – odpracovat ji tedy mohl kdokoli z usedlosti. V 17. století se robota výrazně navýšila (třeba na 150 dnů ročně), zároveň však existovaly i různé úlevy (práce o nedělích a svátcích byla zakázaná, spousta výkonů byla neefektivní, někteří byli od roboty osvobozeni úplně). Zdůrazňuje se kontrast mezi rostoucími povinnostmi poddaných (robota, daně, desátky) a změnou vlastníků panství (po Bílé hoře přišli do českých zemí noví šlechtici často bez vztahu k místnímu obyvatelstvu). Vyšší zátěž, zavádění různých poplatků a cla na vnitřních hranicích brzdily hospodářství. Přesto tu nechybí zmínka, že české země vyvážely mimo jiné levné a kvalitní plátno nebo sklo. Celkově se tak 17. století vyznačovalo tvrdším nevolnictvím, ale také dlouhým obdobím míru, rozvojem baroka či počátkem slávy českého sklářství.)