Povstání římských otroků: První sicilské povstání otroků

Videodokument pojednává o prvním ze tří velkých povstání otroků proti Římské republice, známém jako první sicilské povstání otroků, které vypuklo na Sicílii v roce 135 př. n. l.. Popisuje jeho příčiny, průběh i následky. Hlavní historické události a souvislosti zahrnují: Kontext a příčiny: Po vítězství Říma nad Kartágem ve třetí punské válce (146 př. n. l.) nastalo období míru, během něhož se však začaly projevovat vnitřní sociální napětí, zejména v důsledku masového zotročování a nerovností. Sicílie byla první římskou provincií, kde se vytvářely rozsáhlé latifundie – velkostatky využívající otroky pro práci na polích. Otřesné podmínky pro otroky (hlad, nedostatek oblečení, násilí) vedly k loupežnictví a narůstající nespokojenosti, kterou úřady přehlížely kvůli vlivu bohatých vlastníků půdy. Povstání a jeho průběh: V roce 135 př. n. l. vypuklo první velké povstání otroků pod vedením otroka jménem Eunus, Syřana žijícího v městě Enna, který tvrdil, že má božské poslání a stal se vůdcem rebelie. Eunus shromáždil tisíce otroků, kteří povraždili své pány, zabírali města a vytvořili armádu až o 60 000 mužích. Přidal se k němu i druhý vůdce Kleón, otrocký vůdce z Malé Asie, čímž povstání ještě zesílilo. Otrokům se podařilo ovládnout většinu Sicílie a razili dokonce vlastní mince, zatímco římské jednotky byly poráženy. Potlačení povstání: Římané povstání podcenili, ale nakonec proti němu vyslali konzula Lucia Calpurnia Pisa a posléze Publia Rupilia, který vedl brutální tažení, a potom co dobyl města Morgantina, Tauromenium a Ennu, bylo povstání poraženo Výsledek a význam: První sicilské povstání skončilo roku 132 př. n. l. po třech letech. Povstání si vyžádalo desítky tisíc mrtvých (včetně asi 20 000 římských vojáků) a ukázalo, že otroctví je potenciálním zdrojem vážných vnitřních hrozeb pro republiku. Přesto šlo jen o první z několika podobných vzpour, z nichž nejslavnější bude ta vedená Spartakem o 60 let později. Shrnuto: Video popisuje první velké otrocké povstání proti Římu – jeho sociální kořeny, krvavý průběh a potlačení – a zasazuje ho do širšího kontextu otroctví, římské expanze a krize republiky.)