Král Knut a konec vikingské éry

Tento díl podcastové série se věnuje osobnosti dánského krále Knuta Velikého a jeho vládě na přelomu 10. a 11. století, často označované za vrchol vikinského období. Dokument rozebírá, jak se Knutovi podařilo vytvořit tzv. severomořskou říši, tedy spojit pod svou vládu Anglii, Dánsko a částečně i Norsko, a jaký měl jeho panovnícký styl, politiku a dlouhodobý historický význam. Zvláštní důraz je kladen na to, že Knut nebyl jen „vikinský dobyvatel“, ale protřelý křesťanský panovník, který velmi cíleně využíval církev, křesťanství a kult svatých k upevnění své moci. Jaké historické události text popisuje - Obnovené vikinské nájezdy na Anglii na konci 10. století a oslabení anglosaského státu za vlády krále Æthelreda II. (Nevraveného). - Invaze dánského krále Svena Viděnovouse (Sven Forkbeard) do Anglie a jeho krátká vláda. - Dobytí Anglie Knutem roku 1016, včetně bojů s Edmundem II. Železnobokým a postupného převzetí moci. - Spojení Anglie a Dánska (1018) po smrti Knutova bratra Haralda a vznik osobní unie obou království. - Knutovo prosazení moci v Norsku a jeho soupeření s Olafem Haraldssonem (sv. Olafem). - Vědomé využívání křesťanství: patronát nad církví, podpora arcibiskupství v Canterbury, poutě do Říma, účast na evropské diplomacii a vazby na Svatou říši římskou. - Podpora a manipulace se svatými kulty (sv. Alfege, sv. Edmund Mučedník, sv. Olaf) jako prostředku legitimace vlády nad dobytými územími. - Kulturní proměna Anglie za anglo-dánské vlády – příliv skandinávských elit, umění, runových nápisů a severské dvorské poezie. - Postupný rozpad Knutovy říše po jeho smrti (1035) a návrat anglosaské dynastie roku 1042. - Dlouhodobé důsledky pro Anglii, které přispěly k nestabilitě vedoucí až k roku 1066 (norské a normanské invaze). - Vysvětlení známé legendy o Knutovi a přílivu, která má původně zdůrazňovat jeho pokoru před Bohem, nikoli královu domýšlivost. Shrnutí Autoři ukazují Knuta Velikého jako symbolický vrchol vikinského světa – panovníka, který dokázal propojit válečnickou tradici Skandinávie s křesťanskou, správní a diplomatickou kulturou středověké Evropy. Zároveň vysvětluje, že konec vikinského věku nebyl náhlý zlom, ale spíše pozvolné „vyhasínání“ moci a ambicí severských říší, jejichž posledním skutečně úspěšným představitelem byl právě Knut.)