Černá zem: Holokaust - historie a varování - Kapitola 5 - Dvojí okupace

Kapitola vysvětluje, jak společné působení nacistického Německa a Sovětského svazu v letech 1939–1941 vytvořilo podmínky pro největší vlnu masového vraždění během holokaustu. Autor ukazuje, že rozhodující roli nehrálo pouze nacistické rasové myšlení, ale také předchozí sovětské zničení státních struktur ve východní Evropě. Hlavní pozornost je věnována územím východního Polska, Litvy, Lotyšska a později dalších oblastí obsazených Sovětským svazem, kde obyvatelé během krátké doby zažili dvě po sobě jdoucí okupace – nejprve sovětskou a poté německou. Snyder tvrdí, že právě tato „dvojí okupace“ vytvořila prostředí bez fungujícího státu, práva a důvěry mezi lidmi, což nacistům výrazně usnadnilo realizaci genocidy Židů. Kapitola nejprve popisuje důsledky paktu Molotov–Ribbentrop z roku 1939 a společného rozdělení Polska mezi Hitlera a Stalina. Sovětská okupace znamenala likvidaci polských institucí, zatýkání státních úředníků, důstojníků, inteligence i dalších představitelů společnosti. Následovaly masové deportace statisíců obyvatel do Gulagu, znárodňování majetku a rozsáhlé represivní akce NKVD. Významnou část textu tvoří popis katyňského masakru, při němž bylo na Stalinův rozkaz v roce 1940 popraveno přibližně 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků elit. Autor zároveň porovnává metody obou totalitních režimů. Sovětský systém podle něj využíval centralizovanou státní moc, pečlivě organizované deportace a administrativně řízený teror. Naproti tomu nacistický systém byl zpočátku méně organizovaný, více improvizoval a vytvářel prostor pro iniciativu místních vykonavatelů násilí. Přesto oba režimy společně ničily státy, elity i právní řád, byť z odlišných ideologických důvodů. Velká část kapitoly se věnuje proměně společnosti pod sovětskou okupací. Snyder popisuje, jak vyvlastňování, deportace, nucená spolupráce s okupační mocí a rozklad důvěry mezi obyvateli vytvořily prostředí vzájemného podezírání. Sovětské zásahy navíc změnily vlastnické poměry a sociální vztahy, což po příchodu Němců vedlo k touze části obyvatel po pomstě nebo získání majetku deportovaných sousedů. Tyto okolnosti později usnadnily zapojení některých místních obyvatel do protižidovského násilí. Samostatnou část tvoří analýza postavení Židů. Snyder zdůrazňuje, že Sovětský svaz nepronásledoval Židy z rasových důvodů, ale mnozí z nich byli postiženi jako obchodníci, podnikatelé nebo příslušníci městských vrstev. Sovětské znárodňování, likvidace náboženských institucí a deportace výrazně oslabily židovské komunity. Současně vznikl rozšířený mýtus o kolektivní židovské spolupráci se Sověty, přestože skutečnost byla mnohem složitější. Tento mýtus pak Němci po roce 1941 cíleně využívali k podněcování pogromů a získávání místních spolupracovníků. Kapitola se dále zabývá reakcemi různých národních hnutí, zejména ukrajinských nacionalistů a některých židovských sionistických radikálů, kteří v důsledku zhroucení meziválečného pořádku hledali podporu u Německa pro své vlastní politické cíle. Snyder ukazuje, že šlo o okrajové skupiny jednající z vlastních strategických představ, které nacisté nakonec odmítli nebo zneužili. V případě ukrajinských nacionalistů Němci využili jejich síly především při okupaci a později při pronásledování Židů, nikoli k vytvoření samostatného ukrajinského státu. Významná část textu je věnována také Litvě a Lotyšsku, které byly v roce 1940 okupovány a anektovány Sovětským svazem. Snyder připomíná, že před sovětskou okupací šlo o státy, kde antisemitismus nebyl státní politikou a Židé zde nacházeli relativně bezpečné prostředí. Sovětská likvidace jejich státnosti, zatýkání elit a deportace obyvatel však vytvořily silnou touhu po osvobození. Když v létě 1941 dorazili Němci, mohli se vydávat za osvoboditele od sovětského teroru a využít nahromaděného hněvu i chaosu k organizaci protižidovského násilí. V závěru kapitoly Snyder shrnuje svou hlavní tezi: holokaust nevznikl pouze jako důsledek nacistické ideologie, ale také díky předchozímu zničení států Sovětským svazem. Tam, kde byly odstraněny státní instituce, právní ochrana a politické elity a kde se vystřídaly dvě totalitní okupace, vznikly podle autora nejpříznivější podmínky pro masové vraždění evropských Židů. Zóna „dvojí okupace“ se proto stala hlavním prostorem, v němž bylo realizováno nacistické „konečné řešení“.