Slovenský diktátor Šrobár ubránil Bratislavu

Článek se věnuje životu a politickému působení Vavro Šrobára, výrazné osobnosti slovenského národního hnutí a pozdějšího československého politika. Přibližuje jeho dětství v početné rolnické rodině, problematické studium v Uhrách a následné působení na pražské univerzitě, kde se pod vlivem T. G. Masaryka přiklonil k liberalismu a myšlence československé jednoty. Rozebírá Šrobárovu politickou a osvětovou činnost, jeho působení v časopise Hlas, kritiku pasivity Slovenské národní strany i konflikt s Andrejem Hlinkou. Zaměřuje se také na jeho věznění za protimaďarské aktivity a především na jeho zásadní roli při vzniku Československa. Přibližuje jeho účast na prvomájové manifestaci v Liptovském Mikuláši v roce 1918, přijetí významné rezoluce a následné působení v Národním výboru československém. Významná část se zabývá Šrobárovými aktivitami po vzniku republiky, kdy jako ministr s plnou mocí pro správu Slovenska získal rozsáhlé pravomoci. Popisuje jeho rozhodování během konfliktu s Maďarskou republikou rad, obranu Bratislavy a následné připojení Petržalky. Zároveň ukazuje jeho autoritativní způsob vlády, který mu vynesl přezdívku „slovenský diktátor“, ale později vedl k postupné ztrátě politického vlivu. V závěru se zaměřuje na Šrobárovo další působení ve veřejném životě, finanční problémy, ústup z politiky a jeho odpor ke vzniku Slovenského státu. Přibližuje také jeho účast ve Slovenském národním povstání, poválečný návrat do politiky a překvapivou spolupráci s komunistickým režimem po únoru 1948. Zdůrazňuje tak rozpory v jeho osobnosti a politických postojích.