Projekt Uralbomber: Nezdařený pokus Třetí říše nasadit její první strategické bombardéry

Historicko-technický popularizační článek – kombinuje dějiny vojenského letectví a vývoje konkrétních letounů s širší analýzou německé válečné strategie, sovětské industrializace a ekonomických možností obou států. Vedle faktografického výkladu obsahuje také analytické a částečně kontrafaktuální hodnocení, zda by německé strategické bombardéry skutečně mohly zásadně poškodit sovětský průmysl. Článek se zabývá německým projektem Uralbomber, jehož cílem bylo ve 30. letech vytvořit dálkový těžký bombardér schopný zasahovat strategické cíle hluboko na území Sovětského svazu. Vysvětluje roli generála Walthera Wevera při prosazování strategického bombardovacího letectva a následnou změnu priorit Luftwaffe po jeho smrti v roce 1936. Podrobně představuje dva hlavní stroje vzniklé v rámci programu – Dornier Do 19 a Junkers Ju 89, jejich konstrukci, výzbroj, výkony, prototypy a důvody, proč se nedostaly do sériové výroby. Sleduje také další vývoj konstrukční linie Junkersu přes Ju 90 a Ju 290 až k obřímu Ju 390 a upozorňuje na některé pozdější mýty spojené s těmito letouny. Významnou část článku tvoří rozbor Stalinovy industrializace Sovětského svazu a budování průmyslových center za Uralem, zejména v Magnitogorsku, Čeljabinsku, Nižním Tagilu a Sverdlovsku. Dokument popisuje význam zprábě těchto závodů - jako Uralvagonzavod, Uralmaš či Čeljabinský traktorový závod (Tankograd) pro sovětskou válečnou výrobu. Zabývá se také masovou evakuací sovětského průmyslu na východ po zahájení operace Barbarossa v roce 1941, která ještě zvýšila význam oblastí ležících mimo dosah běžných bombardérů Luftwaffe. Na tomto pozadí analyzuje důsledky německého rozhodnutí upřednostnit taktické a střemhlavé bombardéry vhodné pro bleskovou válku před strategickým bombardovacím letectvem. Jako pozdější pokus o ochromení sovětského průmyslového zázemí připomíná plánovanou operaci Eisenhammer, zaměřenou především proti sovětským hydroelektrárnám, která však nebyla uskutečněna. Závěr článek věnuje otázce, zda bylo zrušení Uralbomberu skutečně zásadní německou strategickou chybou, a dochází k názoru, že masové bombardování Uralu by kvůli vzdálenostem, spotřebě paliva, nedostatku surovin, rozptýlení sovětského průmyslu a omezeným ekonomickým kapacitám Třetí říše bylo mimořádně obtížné a pravděpodobně by samo o sobě výsledek války nezvrátilo.