Černá zem: Holokaust - historie a varování - Kapitola 6 - Větší zlo

Kapitola populárně-naučné knihy Černá zem od Timothy Snydera. Nejde o chronologické vyprávění dějin holokaustu, ale především o interpretační historickou analýzu, která prostřednictvím konkrétních případů hledá mechanismy, jež umožnily rychlou eskalaci od okupace a diskriminace k masovému vyvražďování. Výrazným prvkem je komparace různých okupovaných území a práce s konkrétními příklady z Polska, Litvy, Lotyšska a sovětské Ukrajiny. Kapitola „Větší zlo“ rozebírá především otázku, proč se holokaust po německém útoku na Sovětský svaz v roce 1941 tak rychle radikalizoval a proč právě na územích, která před německou okupací prošla okupací sovětskou. Ústředním tématem je destrukce státních institucí a vznik prostoru bez běžné právní ochrany, který nacistům umožňoval zavádět nové formy masového násilí; v této souvislosti kapitola analyzuje také právní a politické myšlení Carla Schmitta a nacistické pojetí práva podřízeného rase a moci. Velká část textu se věnuje operaci Barbarossa a vývoji masového vraždění v druhé polovině roku 1941, přičemž zpochybňuje jednoduchou představu, že Einsatzgruppen od prvního dne pouze realizovaly předem přesně připravený plán vyvraždění všech sovětských Židů. Sleduje naopak proces postupné radikalizace, při němž se do vraždění stále více zapojovaly Einsatzgruppen, pořádková policie, SS, Wehrmacht i místní pomocné jednotky. Zásadním tématem je dvojí okupace – zejména oblastí Polska, Litvy a Lotyšska, které nejprve ovládl Sovětský svaz a následně nacistické Německo – a způsob, jakým nacisté využívali zkušenosti obyvatel se sovětskými represemi, deportacemi a kolaborací. Kapitola podrobně analyzuje nacistický mýtus „židobolševismu“, jenž umožňoval přenést odpovědnost za sovětskou okupaci na Židy a současně poskytoval části místního obyvatelstva možnost zakrýt nebo reinterpretovat vlastní spolupráci se sovětským režimem. Autor odmítá vysvětlení holokaustu jako pouhého důsledku tradičního východoevropského antisemitismu a ukazuje, že místní pogromy byly silně ovlivněny německou politikou, propagandou, zhroucením předchozího politického řádu a konkrétními místními zájmy. Tento mechanismus demonstruje na událostech v Białystoku a Jedwabném, ale také na odlišné situaci v jihovýchodním Polsku a ve Lvově, kde se násilí propojovalo s ukrajinským nacionalismem a zkušeností sovětské okupace. Zvláštní pozornost je věnována Litvě a Lotyšsku, kde nacisté dokázali využít touhy po obnovení státnosti, snahy jednotlivců očistit se od předchozí kolaborace a materiálního zájmu na židovském majetku k vytvoření místních struktur masového vraždění. Příklady Ponar u Vilniusu a Arājsova komanda v Lotyšsku ukazují přechod od pogromů k organizovaným popravčím jednotkám pracujícím pod německým velením. Závěrečná část sleduje vznik stále účinnějších technik hromadného střílení, zejména prostřednictvím Friedricha Jeckelna, a rozebírá masakry v Kamenci Podolském, Babím Jaru a Rumbule. Celkovou tezí kapitoly je, že masové vyvražďování nebylo pouze mechanickým uskutečněním předem hotového plánu, ale během roku 1941 se eskalovalo prostřednictvím kombinace nacistické ideologie, destrukce států, vojenské okupace, institucionálního experimentování, místní kolaborace a zkušenosti dvojí okupace; právě tento proces během několika měsíců vytvořil praktické podmínky pro systematické vyvražďování evropských Židů.