Tažení na poloostrov – Proč nebyla občanská válka v USA vyhrána rychle

Dokument využívá chronologicko-analytickou formu vojensko-historického dokumentu. Nesoustředí se pouze na popis jednotlivých bitev, ale především vysvětluje, proč Unie nedokázala v roce 1862 využít své převahy a rychle ukončit americkou občanskou válku. Výklad kombinuje popis vojenských operací, strategických rozhodnutí, organizace armád, logistiky a osobností hlavních velitelů; výrazně se přitom zaměřuje na rozhodování generála George B. McClellana. Dokument nejprve rozebírá situaci po první bitvě u Bull Runu, která oběma stranám ukázala, že konflikt nebude možné rozhodnout jedinou rychlou bitvou, a sleduje následnou profesionalizaci armád Unie a Konfederace. Porovnává jejich rozdílné možnosti – průmyslovou a materiální převahu Severu s problémy Konfederace se zásobováním, výzbrojí, organizací velení a koordinací jednotlivých států. Zabývá se rovněž fungováním konfederační vlády Jeffersona Davise, jejími organizačními problémy a neúspěšnou snahou využít vývoz bavlny jako prostředek k získání evropské podpory. Na straně Unie představuje Anakondí plán Winfielda Scotta, reorganizaci federálních ozbrojených sil a především vzestup George B. McClellana, který vytvořil a vycvičil mohutnou Armádu Potomacu, ale dlouho ji odmítal nasadit do rozhodující operace. Hlavním tématem je následná Peninsular Campaign (Poloostrovní tažení) roku 1862, při níž McClellan přesunul armádu na Virginský poloostrov s cílem dobýt Richmond a obejít hlavní konfederační síly. Dokument ukazuje, jak jeho opatrnost, nadhodnocování síly protivníka a chybná zpravodajská data přispěly ke zdržení u Yorktownu a k promarnění počáteční strategické výhody. Podrobněji rozebírá bitvu u Seven Pines, zranění Josepha E. Johnstona a následné převzetí velení Robertem E. Leem, což představuje jeden z hlavních zlomů celé kampaně. Závěrečná část sleduje Leeovu protiofenzivu známou jako Seven Days Battles a boje u Oak Grove, Beaver Dam Creek, Gaines's Mill, Savage's Station, Glendale a Malvern Hill. Dokument zdůrazňuje, že konfederační útoky byly často špatně koordinované a přinášely vysoké ztráty, přesto jejich agresivita přiměla McClellana ustoupit od Richmondu. Výsledkem tažení tedy nebylo zničení Armády Potomacu, ale strategické selhání unijního pokusu dobýt Richmond, posílení morálky Konfederace a upevnění Leeovy pozice jako hlavního konfederačního velitele ve Virginii. Dokument tak Poloostrovní tažení interpretuje především jako vysvětlení toho, proč se příležitost k rychlejšímu ukončení války v roce 1862 neproměnila v rozhodující vítězství Unie.