Dvě století střední Evropy, III: Národní hnutí - Národy západní a východní?

Autor popisuje jak jednotlivé státy Evropy přistupovaly k národnímu hnutí a nacionalismu. V západní Evropě sedm hlavních monarchií (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko, Nizozemí, Dánsko, Švédsko) byly tradičně národnostními monarchiemi. Začaly tak zatlačovat nevládnoucí etnické skupiny (Bretonci, Vlámové, Skotové, Welšané, Katalánci, Baskové). Důraz byl na politickou příslušnost a jeden hlavní jazyk. Byly tak potírány nežádoucí dialekty ve prospěch vytvoření homogenní občanské společnosti. Stejný proces měl nastat i ve střední a východní Evropě, ovšem zdejší podmínky nemohly zaručit stejný postup jako na Západě. Ruská říše byla multietnická a její zabraná západní část byla hospodářsky na vyšší úrovni. Zde nebyla tolik propagována myšlenka ruského národa (až do poloviny 19. století), ale spíše náboženská příslušnost. Vzhledem k vyspělosti západních zemí s jinou vírou bylo Rusko tolerantní a tento homogenizační proces zde nastoupil až později. V Osmanské říši byly náboženské poměry jiné a panovala zde značná náboženská tolerance. Osmané nedokázali i přes svou snahu být dostatečně rezolutní v otázce homogenizace a národního tureckého hnutí a proto se zde ve velkém rozšířily národní hnutí menších nevládnoucích národů a brzy došlo k jejich kompletní osvobození a založení vlastního státu (Srbové, Bulhaři, Řekové).V Habsburské monarchii byly centralizační a homogenizační tendence silné, ovšem rozrostlá národní hnutí dokázala tomuto tlaku odolat.)