Dvě století střední Evropy, III: Národní hnutí - Národotvorný proces ve střední Evropě - Češi a Slováci

Národy Čechů a Slováků byly považovány za malé oproti ostatním. Slováci neměli vlastní celistvou národní historii v podobě většího uskupení, zatímco Češi se odvolávali daleko do středověku a byli považováni za přežitek. Narozdíl od Maďarů a Poláků zde nebylo velké množství šlechty. Slovenská šlechta mnohem více tíhla k Uhrám nežli Slovensku či Česku. V samotných Čechách byl počet šlechticů oproti populaci velmi nízký, což samo o sobě tvořilo výjimku v samotné Evropě. Šlechtické rody i tak hlavně používaly jiné jazyky (hlavně němčinu) nežli češtinu. Hlavně zde bujelo zemské vlastenectví - bohemismus, moravismus, nežli celočeské národní. Nábožensky byli Češi blízko k Rakušanům a Slováci k Maďarům. Hlavní rozdíly zde tedy byly ohledně jazyka. Když začalo národní hnutí nebylo zde ani příliš zaujaté inteligence, jež by se mohla hlouběji o toto téma zajímat. Rolníci (byť nemůžeme mluvit doslova) neměli tak rozvinuté národní cítění. Postupně vyvstala myšlenka slovanského jednotného státu. Ovšem nemůžeme tyto dva proudy národních hnutí sjednocovat. Češi a Moravané mnohem více tíhli k souboji s němectvím, zatímco Slováci měli mnohem blíže k Uhrám a maďarizaci. Značně se změnilo prostředí po polské revoluci 1830, kdy ruské slunce, které se zdálo být jako hlavním východiskem pro národní hnutí Slovanů nyní pohaslo. Slováci se postupně odklonili od češtiny i z politických důvodů, což mělo neblahý účinek na vnímaní slovenského národního hnutí v Čechách, kde to bylo považováno za separatismus. Slovenské hnutí se však rozvíjelo velice pomalu kvůli nedostatečné základně lidí a taktéž ráznému postupu maďarizace. Češi převzali národní cítění i v politice a začaly se ozývat nesouhlasné hlasy s monarchií.)