Dvě století střední Evropy, IV: Revoluce 1848-1849 - Konec revoluce

Revoluce z let 1848-1849 byla krvavě potlačena. Italové byli poraženi Rakouskem u Custozzy. Poté byly síly habsburské monarchie otočeny proti Uhrám, které zdatně odolávaly až do roku 1849. Po kapitulaci u Világoše nastal jeden z nejtvrdších režimů ze všech oblastí tehdejší Evropy, kde proběhly revoluce. Byli popraveni generálové a vůdci povstání. V Habsburské monarchii nastoupil František Josef I. na trůn a nastoupil nový kabinet v čele s Felixem ze Schwarzenbergu. Akce byla podobná jako v Prusku - Kroměřížský sněm byl rozehnán a ústava nebyla přijata. Ani Stadionova ústava nebyla schválena. V Prusku bylo rozehnáno Národní shromáždění poté, co do ústavy chtěli vložit klauzuli rušící božské právo panovníka. Bylo využito vojska pro potlačení neklidů a vydána oktrojovaná ústava vyhrazující panovníkovi moc. Kontrarevoluční armády byly silnější a lépe vybavené narozdíl od občanských gard. Důležitým faktorem také hrálo to, že se této revoluce neúčastnilo rolnictvo, což byla nejpočetnější sociální třída ve střední Evropě. Velké množství z nich pravděpodobně ani nevědělo, že se něco dělo. To se ukazuje jako jeden z důležitých faktorů neúspěchu revolucí 1848. Dále pak roztříštěnost revolučních center, jejich politická nestabilita (republikáni a konstituční monarchisté). Poté také spory národnostní, jelikož se jednalo hlavně o revoluce národní. Každopádně společným jmenovatelem neúspěchu všech revolucí bylo, že si dali příliš ambiciózní cíle (národní stát, demokratické zřízení, vyrovnat sociální tenze), jež nemohl nikdo v té době zvládnout.)