Dvě století střední Evropy, IV: Revoluce 1848-1849 - Exkurzy - Slovanství

Slovanství mělo své obdoby jak V Uhrách tak v Polsku. Po napoleonských válkách bylo na Rusko nahlíženo jako na spasitele všech Slovanů a proto vznikl panslavismus. Zatímco tenkrát někteří lidé věřili, že Slované v Habsburské monarchii tvoří většinu, a proto by jejich centrem měla být Vídeň - austroslavismus. Původní byla myšlenka sjednocení se mezi Čechy a Slováky. Tato myšlenka ztratila svůj význam, když Slováci vytvořili spisovnou slovenštinu doufaje k připojení se k Uhrám. Za mocný slovanský národ jsou považováni Poláci. Ale ty myšlenka slovanství moc neoslovila. Jejich hlavní zájem bylo obnovení Polska - hlavně na úkor Ruska. V Rusku se slovanství taktéž moc neuchytilo. Nebylo ani státní doktrínou, jelikož hlavními myšlenkami byly samoděržaví, pravoslaví a ruská národnost. Později je slovanství dokonce zakázáno. Slovanství mělo ovšem negativní ohlas v zahraničí. Poláci nechtěli mít s Ruskem nic společného. Němci byli národnostně zaměření a Maďaři se báli ,že se utopí v moři Slovanů. Panslavismus byl tak ostrakizován a bylo na něj nahlíženo negativně. Ovšem v době kdy byl takto vnímán ji většina věřila v austroslavismus. Slované vstupovali do revoluce 1848s neurčitými představami slovanské pospolitosti. Palacký zastupoval (svým dopisem) odklon od Německa (frankfurtský sněm) i od Ruska a zaměřil se právě na Habsburskou monarchii. Podobné slovanské cítění bylo v Uhrách jako hungaroslavismus, kde se zdejší Slované chtěli spojit v rámci Uher. Slovanský sjezd v Praze měl austroslavistický náboj, ovšem propaganda Němců a Maďarů způsobila, že na něj bylo nahlíženo jako na panslavistický, tudíž kolaburující s Ruskem. Po krymské válce ožilo slovanství opět v Rusku, avšak krvavé potlačení polského povstání 1863 znamenal konec slovanství v Polsku. Vyloučení Habsburské monarchie z Německého spolku Slované vítali jako možnost reorganizace monarchie. Ovšem tento pokus zůstal nevyslyšen kvůli rakousko-uherskému vyrovnání - vznik dualismu. Dualismus dal konec austroslavismu. Reakce Slovanů byla jasný odpor. Češi, Slovinci, Poláci i Chorvati se postavili do pasivní rezistence. Národy jako Slováci, Rumuni a Srbové to udělat ani nemohly, protože neměly politické zastoupení. Odpovědí taktéž bylo tíhnutí opět k Rusku, to se projevilo poutí na Rus. Ovšem toho opět využily noviny a opět se propagoval "špatný" panslavismus. Ovšem v dualismu mělo Slovanství i jisté úspěchy. Chorvaté získali nezávislost. Polská Halič také. Slovinci se podřídili dualismu. Po sjednocení Německa upadla i naděje na rakousko-české vyrovnání. Slované se tak začali rozvíjet v obou zemích dualismu samostatně bez spolupráce. Další vlna slovanství nastala po vítězství Ruska v turecké válce v 70. letech. Ovšem berlínský kongres zkrotil Rusko a tím i naděje Slovanů. Na konci 19. století stále přežívala myšlenka panslavismu stále živená německým či maďarským hegemonem. Poté se Slovanství propagovala za druhé světové války v Sovětském svazu, aby byl vyburcován odpor vůči nacistům. Po válce však Stalin tyto naděje zmařil. Poslední ránou byl rok 1968.)