Leopold II. byl předurčen pro církevní kariéru, nakonec zachraňoval říši

Analýza vlády císaře Leopolda II. především v porovnání s vládou jeho bratra Josefa II. Viz.: „OPES REGUM CORDA SUBDITORUM. Silou králů jsou srdce poddaných.“ Tak znělo panovnické heslo Leopolda II., rakouského arcivévody, římsko-německého císaře, českého a uherského krále. Známe ho však zejména jako nástupce svého staršího bratra a reformátora Josefa II. Leopold II. by tak mohl v jeho stínu upadnout v zapomnění, do jisté míry ho k tomu předurčuje i jeho krátká jen dva roky trvající vláda. Ale právě tento muž mohl být dobrým příkladem toho, jak se i velké reformní úsilí může sladit se specifiky a omezeními té které země. Dokázal to už jako toskánský velkovévoda, když s úspěchem dokázal prosadit opatření, o která se Josef II. doma ve Vídni teprve usiloval. Zkrátka právě Leopold zdědil po své matce Marii Terezii mnohem více taktu, smyslu pro míru a kompromis než jeho starší bratr. Osud mu však nedopřál, aby svého nadání naplno využil. Jeho vláda v dědičných habsburských zemích přišla v době, kdy se ve Francii stále více šířila revoluce a navíc veškerou svoji energii musel soustředit na uhašení domácích požárů. Jaká tedy byla doba, ve které na Leopolda II. dolehla váha panovnické zodpovědnosti a kým byl vlastně tento muž? Uchránil habsburskou monarchii před tím nejhorším? Jaro Valent z časopisu Historická revue si povídá s historikem Patrikem Kunecem z Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Matěje Bela v Banské Bystrici. (Dejiny - SME, autoři)