Industrie - 8/12 Výroba šťastných zítřků

Dokumentární cyklus Industrie přibližuje dějiny průmyslu v českých zemí, od průmyslové revoluce a prvních manufaktur až po současné robotizované továrny. Osmý díl nás zavede do poválečného období po roce 1945 a vypráví příběh znárodnění, odsunu německého obyvatelstva, proměn hospodářství a měnové reformy. Československý stát na základě dekretu znárodnil několik německých průmyslových podniků včetně továrny Koh-i-noor v Českých Budějovicích. Vystěhování Němců provázelo násilí a zločiny na civilistech. Komunistická strana zvítězila roku 1946 ve volbách s vysokou podporou dělnictva, které mělo vidinu sociálních jistot. Po státním převratu o dva roky později začali komunisté plošně vyvlastňovat továrny. Navzdory všemu začal systém kolabovat, stát postrádal peníze, vázlo zásobování, nebyl dostatek bytů a rostla nespokojenost. Viz.: Období po konci druhé světové války se dnes jeví jako předehra ke komunistickému převratu a zároveň jako druhé dějství tragédie, kterou znamenala druhá světová válka. Nacistická ideologie vyzdvihovala roli dělníků na válečném úsilí říše. A to i těch, kteří pracovali v českobudějovické továrně německých majitelů, produkující psací potřeby. Po válce si dělníky chtějí přivlastnit komunisté a využít touhy celé společnosti po sociálních změnách. Píše se rok 1945, druhá světová válka je pryč a tužkárnu Koh-i-noor v Českých Budějovicích, stejně jako spoustu firem, strhne poválečné vypořádávání. Továrna bude odebrána svým německým majitelům. Bude to trvat ještě pár let, než komunisté zcela převezmou moc ve státě. Po vítězství jim ale podlomí nohy ti, na které nejvíc spoléhali. Kola průmyslu se musí naplno roztočit. Roztáčí se ale i kola odplaty. Rychle přicházejí o majetek zrádci a kolaboranti s nacistickým režimem. Bezprostředně se to týká i rodiny Hardtmuthů, zakladatelů a majitelů světoznámé továrny Koh-i-noor. Bez náhrady o podnik přicházejí. Stává se majetkem státu, který s ním bude nadále hospodařit. Stát má dopředu připraven způsob převzetí majetku zrádců a kolaborantů. Na podnik se nasadí tzv. národní správa a vybere se osoba národního správce, která bude dočasně řídit podnik. Během pár měsíců skončí v národní správě 9000 podniků se skoro milionem zaměstnanců. Zpočátku má továrna Koh-i-noor štěstí na poměrně kompetentního správce. Hned v roce 1945 vstupuje do komunistické strany. Asi tuší, že do budoucna to může jeho kariéře jen pomoci. Po válce se odehrává plošné vysídlení Němců. Celkově se to týká téměř 2,5 milionu lidí, kteří musí opustit Československo. Provázejí to i brutální násilí, vraždy a loupeže páchané na civilistech. Kromě selhání humanity a práva to přináší potíže pro průmysl. Němci mají hojné zastoupení mezi technickou inteligencí, manažery podniků a jsou nositeli know-how i podnikatelského zápalu. Pozice dělnictva je nyní mnohem silnější než kdy byla před válkou. Představuje sílu, která má republiku vyvést z poválečné krize svou prací. Vládní program rýsuje zcela jiný model společnosti, než panoval dosud. V ekonomice má hrát zásadní roli stát a sociální politika má být tak silná, aby se všichni měli dobře. Průmysl má sloužit státu a lidem. Převládá levicové myšlení a vzývá se solidarita a společenský blahobyt. Taková nálada je i ve velké části Evropy. Napříč politickým spektrem panuje shoda na tom, že se budou znárodňovat klíčové průmysly. Ve volbách roku 1946 vítězí komunistická strana, která získává přes 40% hlasů. Za úspěchem stojí i poválečná chuť společnosti na radikální řešení, popularita levicového myšlení a prestiž Sovětského svazu coby osvoboditele, ke kterému se komunisté odkazují. Značnou podporu mají u dělnictva, kterému slibují sociální jistoty a pohodlí, podíl na moci a dobré příjmy. V únoru 1948 KSČ po demisi vlády uchvacuje moc. Po převratu komunisté rozjíždějí plošné znárodňování. Za pár měsíců není v soukromých rukou téměř žádná továrna. Oproti poválečným záměrům majitelé nedostávají žádnou náhradu a mnohdy je čekají represe. Znárodňování doprovázejí personální čistky odstraňující lidi, které režim vidí jako nespolehlivé. Se znárodněním přichází centrální plánování a fenomén pětiletek. O tom, co budou továrny vyrábět, rozhoduje centrální plánovací úřad zpravidla pro pětiletá období. Podniky jsou nuceny plnit plány. Je pro ně prakticky nemožné regovat na nové situace. Jejich manažeři jsou v kleštích – buď volí improvizaci a neformální postupy, za což jim ale hrozí tvrdé postihy. Nebo dodrží pravidla, ale nesplní plán nebo neudrží kvalitu. Rozkol mezi obyvatelstvem a komunistickou stranou roste nejen kvůli podmínkám na pracovištích. V počátcích padesátých let naprosto vázne zásobování potravinami, stále jsou na příděl. Dlouhá řada spotřebního zboží je k nesehnání a odehrává se i bytová krize. Státu chybějí peníze a systém je na pokraji zhroucení. Stupňuje se rozčarování dělnictva a naopak i zklamání strany z postoje dělníků. (Česká televize))