Deník morového roku

Dokumentární fikce, kdy autor v ich-formě líčí věcně události spojené s Velkým morem v Anglii v roce 1665. 1. Průběh morové nákazy Chronologie: od prvních ojedinělých úmrtí na jaře 1665 přes kulminaci v srpnu–září až po ústup v únoru 1666. Přesná čísla z Bills of Mortality dodávají textu statistickou věrohodnost. Šíření: důraz na prostorové aspekty – nejprve chudinské čtvrti u Temže, poté střed města a předměstí. Vypravěč sleduje, jak se mor „přelévá“ přes barbakány městských hradeb. 2. Veřejné zdraví a správa Karanténní opatření: uzamykání domů s infekcí, nákladné hlídky „watchmen“, zřízení špitálů (pest-houses). Vypravěč otevřeně hodnotí účinnost i krutost těchto metod. Role městské rady a církve: vydávání nařízení, organizace sbírek a vyhlašování dnů pokání. Defoe ukazuje střet mezi náboženskými interpretacemi a zárodky sekulární, na datech založené správy. 3. Sociálně-ekonomické dopady Útěk a migrace: majetnější rodiny míří na venkov; městem zůstávají „servants“, drobní řemeslníci a nejchudší. Vzniká dočasný informační vakuum, jež Defoe vyplňuje pozorováními o ochabnutí trhu a růstu mezd manuálních profesí (kvůli nedostatku pracovníků). Charita a solidarita: detailní popis farních pokladen, městských grantů i soukr. dobročinnosti ukazuje, jak raný moderní Londýn experimentuje s organizovanou sociální pomocí. 4. Mentalita a kultura strachu Lékařství vs. pavěda: protiklad seriózních lékařských rad (dietní opatření, fumigace) a široce rozšířených „quack remedies“. Náboženské výklady: kazatelé vidí mor jako Boží trest; vypravěč sice sdílí puritánskou citlivost, ale často uplatňuje racionální argumenty inspirované raným osvícenstvím. Lidové zvyky a pohřební rituály: popisy masových hrobů, nočních saní s mrtvými a změny v rituálech ukazují, jak epidemie narušila kulturní normy. 5. Přínos a omezení • Všednodenní detaily – ceny potravin, zvyky, demografie. • Přepis konkrétních vyhlášek a statistik. • Intenzivní popis psychologického dopadu epidemie. • Směs faktu a fikce – Defoe „dokresluje“ scény, které prameny nezachytily. • Vypravěčův retrospektivní náhled (psáno 57 let po události) může zkreslovat motivace aktérů. Pro historiky představuje Deník morového roku raný příklad doku-fikce: autor popularizuje archivní látku a zároveň mapuje kolektivní zkušenost. Při porovnání s autentickými zápisy (např. deník Samuela Pepyse) se ukazuje, že Defoe se drží hlavních faktů (časová osa, mortalita, vládní kroky), ale dramatizuje individuální epizody, aby zdůraznil morální poučení o společenské soudržnosti a lidské zranitelnosti. Shrnutí Defoeho román je unikátním oknem do městské společnosti v 17. století: ukazuje, jak Londýn reagoval na největší morovou pohromu své historie a jak se v krizové situaci formují moderní nástroje státní správy, veřejného zdraví i sociálního zabezpečení. Přes literární nadsázku zůstává cenným doplňkem k oficiálním záznamům, protože zachycuje emoce, strach a všední praktiky, které tabulky úmrtnosti samy o sobě nikdy neprozradí.)