Bitva u Trenčína během povstání Františka Rákociho

Dokument podrobně popisuje poslední velké povstání uherské šlechty proti Habsburkům (1703–1711) a jeho klíčovou bitvu u Trenčína roku 1708, v níž utrpěli povstalci drtivou porážku. Bitva znamenala definitivní obrat ve válce a předznamenala zánik celého hnutí. Text přibližuje nejen samotný boj, ale i širší politické souvislosti, motivy povstání, roli šlechty a cizích mocností, a také osud Františka II. Rákócziho po neúspěchu. Shrnutí obsahu Vznik povstání Povstání vypuklo v roce 1703 za vlády císaře Leopolda I. Jeho příčinami byla nespokojenost části uherské šlechty a obyvatelstva s hospodářskými a náboženskými poměry a také oslabení habsburského dvora kvůli probíhající válce o španělské dědictví. Povstání vedl František II. Rákóczi, potomek významného uherského rodu, jehož rodinná tradice byla silně protihabsburská. Rákóczi vydal manifest vyzývající všechny obyvatele k odporu, sliboval obnovu starých svobod a privilegií. Podporu mu poskytli někteří šlechtici (Forgáč, Esterházy, Károlyi) a také francouzský král Ludvík XIV. Kurucké vojsko postupně ovládlo značnou část Uher (většinu dnešního Slovenska), čítalo kolem 30 000 mužů, ale trpělo špatnou výzbrojí, nedostatkem zásob a později i klesající morálkou. Finanční nouzi Rákóczi řešil ražbou měděných mincí zvaných libertáše. Politické obtíže Rákóczi se snažil dosáhnout míru – po smrti Leopolda I. jednal s novým císařem Josefem I., ale bez úspěchu. Roku 1707 Onódský sněm prohlásil Habsburky sesazenými, což mělo prohloubit legitimitu povstání, ale část šlechty byla proti a tím vznikaly vnitřní rozpory. Francie nabízela kandidáta na uherský trůn – pruského prince Fridricha Viléma – aby povstalci získali spojence. Bitva u Trenčína V roce 1708 Rákóczi plánoval výpravu do Slezska, ale musel nejprve získat strategický Trenčín. Proti němu stál generál Sigbert Heister s císařskou armádou. Povstalci rozmístili jednotky od Soblahova po Trenčianskou Turnou. Největší slabinou bylo pravé křídlo pod velením Vavrince Pekriho. Dne 3. srpna 1708 došlo k bitvě. Pekriho jednotky se kvůli špatně zvolenému postupu a následné panice rozpadly, což oslabilo celé vojsko. Rákóczi se snažil zasáhnout osobně, ale jeho kůň jej při pádu zavalil. Rákóczi upadl do bezvědomí, což vyvolalo paniku a fámy o jeho smrti. Bitva byla prohrána a povstalci se dali na ústup do hor. Asi 400–1000 jich padlo do zajetí a byli nuceni vstoupit do císařské armády. Podle tradice se tak do císařských služeb dostal i Juraj Jánošík. Bitva znamenala zlom a začátek konce celého povstání. Doznívání povstání Po porážce u Trenčína postupně císařská vojska obsadila Pováží, Liptov a Spiš. Povstalci utrpěli další porážky – u hradu Romháň, v Levoči a při pádu Nových Zámků (1710). Rákóczi se pokusil získat podporu i u ruského cara Petra I., ale marně. Nakonec v roce 1711 byla uzavřena Satu-marská smlouva (30. dubna), kterou povstalci složili zbraně. Signatáři byli Alexander Károlyi a Ján Pálfi. Všichni účastníci dostali amnestii. V té době byl už ale císař Josef I. mrtvý a vládl jeho bratr Karel VI. Osud Františka II. Rákócziho Po pádu povstání odešel Rákóczi do exilu – přes Polsko a Francii až do Osmanské říše, kde se usadil ve městě Tekirdağ. Tam roku 1735 zemřel.)