Dlouhé devatenácté - 19/ František Josef a Schwarzenberg – Jak utáhnout šrouby a přežít revoluci

Podcast se zaměřuje na období po revolučním roce 1848, kdy se nově nastolený mladý císař František Josef I. a jeho klíčový poradce, kancléř Felix kníže ze Schwarzenbergu, snažili obnovit moc habsburského státu, oslabit revoluční vlivy a postupně zvrátit demokratické a liberální reformy, které revoluce přinesla. Autoři popisují přechod od liberální euforie roku 1848 k období centralizovaného neoabsolutismu 50. let 19. století. V centru dění stojí snaha habsburské vlády znovu upevnit monarchickou moc, sjednotit říši pod přímým řízením z Vídně a potlačit národní, ústavní i občanská hnutí v jednotlivých částech říše. Klíčové děje a historické události Nástup Františka Josefa I. (1848) – Po abdikaci císaře Ferdinanda I. Dobrotivého se sedmnáctiletý František Josef ujímá vlády. – Jeho cílem je „obnovit pořádek“ po revoluci a posílit centralizaci říše. – Okolo něj vzniká nový mocenský okruh v čele s Felixem ze Schwarzenbergu, Josefem Václavem Radeckým z Radče, Franzem Seraphem von Stadionem a později Alexanderem Bachem. Potlačení revolucí 1848–1849 – Uherské povstání (Maďarská revoluce 1848–1849) vedené Lajosem Kossuthem je tvrdě potlačeno spojenými silami Rakouska a ruského cara Mikuláše I., přičemž se došlo k rozchodu s generálem Windischgrätzem po jeho odvolání v důsledku slabých výsledků. – Po vojenských vítězstvích Rakouska následuje období „utahování šroubů“. Konec ústavních pokusů – Kroměřížský sněm (1848–1849) se pokouší vytvořit federální ústavu pro říši, ale je rozpuštěn dříve, než ji stihne schválit. – Místo ní je vydána Březnová (Stadionova) ústava (1849), která sice formálně slibuje práva, ale v praxi upevňuje centralizovanou moc císaře. – Roku 1851 jsou tzv. Silvestrovskými patenty zrušeny i poslední zbytky ústavnosti – začíná éra Bachova absolutismu. Obnova absolutismu a centralizace (1850s) – Vláda Alexandra Bacha zavádí přísnou cenzuru, policejní dohled, a systematické potlačování národních hnutí. – Probíhá centralizace správy: říše se dělí na provincie řízené z Vídně. – Uhersko i ostatní země Koruny české ztrácejí autonomii. – Dochází k vytvoření jednotné rakouské identity („Rakušané“ místo „Čechů“, „Maďarů“, „Poláků“). – V armádě i diplomacii se upevňuje loajalita k císaři a monarchii. Diplomatické napětí a evropský kontext – Rakousko po potlačení maďarského povstání stojí na vrcholu moci, ale brzy se dostává do izolace: – Spor s Pruskem (např. Olomoucká punktace 1850) o vedení Německého spolku. – Slábnutí vlivu ve střední Evropě a v Itálii (konflikty s Piemontem a Sardinsko-piemontským královstvím).)