Husitské válečnictví trochu jinak

Tento dokument Martina Picka „Vojenství v době husitské revoluce“ je rozsáhlá odborně-popularizační studie, která shrnuje vývoj, strukturu, výzbroj a taktiku husitského vojenství v letech 1419–1436. Autor vysvětluje, jak se během husitských válek střetla tradiční feudální armáda založená na těžké rytířské jízdě s lidovou armádou měšťanů a sedláků, která si vytvořila vlastní formu boje – obrannou taktiku s vozovou hradbou a palnými zbraněmi. Současně popisuje sociální i technické zázemí tohoto vojenského fenoménu. Hlavní témata a vývoj Předhusitské vojenství Královské a zemské hotovosti se skládaly převážně z těžkooděné šlechty. Již před rokem 1419 existovala praxe opevňování táborů vozy (řád Jana Hájka z Hodětína, 1413). Vznik husitských armád Vznik tří center: Praha, Tábor, Hradec Králové (Orebité/Sirotci). Vznik profesionálních polních vojsk – trvale vyzbrojených a placených formací s vlastní organizací a pečetí. Taktika a organizace Obranný boj za vozovou hradbou – pěší střelci, sudličníci a cepníci krytí vozy a pavézami. Později schopnost přecházet do protiútoků (např. bitvy u Sudoměře, Malešova, Ústí nad Labem). Důraz na disciplínu, logistiku, využití dělostřelectva a terénu. Bitvy a vývoj konfliktu Klíčové střety: Živohošť (1419), Nekmíř, Sudoměř (1420), Vítkov, Malešov (1424), Ústí n. L. (1426), Tachov (1427), Domažlice (1431) a závěrečné Lipany (1434). Postupná profesionalizace i rozkol mezi radikálními a umírněnými husity. Vozová hradba Detailní rozbor typů vozů, jejich uspořádání do kruhu nebo obdélníku, výzbroje a posádky. Srovnání s německým Wagenburgem a západoevropskými vzory; česká varianta měla především bojovou (nikoli jen obrannou) funkci. Zbraně a technika Popis kuší, ručnic, hákovnic, tarasnic, houfnic, a dalších zbraní. Zavedení palných zbraní jako klíčového faktoru převahy. Vývoj plátových zbrojí, pavéz, tarasů, praků, cepů a dalších zbraní lidových vojsk. Fortifikace a obléhací válka Obrana a dobývání hradů, měst a tvrzí; využití obléhacích strojů, bombard a děl. Nové stavby (např. Sion, Kalich, Tábor) reagovaly na dělostřeleckou hrozbu. Rozvoj sypaných valů a parkánů jako předchůdců novověkých opevnění. Závěr Autor shrnuje, že husitské války představovaly asymetrický konflikt – střet technicky i sociálně odlišných sil, v němž husité díky inovativní taktice, disciplíně a víře dokázali dlouho odolávat přesile feudálních armád. Dokument vyzývá k novému, věcnému zhodnocení husitského vojenství bez nánosu národně-obrozeneckých mýtů.)