Toulky českou minulostí - 541. schůzka: Exodus

Dokument se věnuje postavení Židů v českých zemích za vlády Habsburků, zejména v období od třicetileté války do poloviny 18. století, s hlavním důrazem na vládu Karla VI. a Marie Terezie. Autor ukazuje, že habsburská tolerance vůči Židům nebyla projevem náboženské snášenlivosti, ale ekonomické nutnosti. Během třicetileté války a po ní byli Židé nepostradatelní jako finančníci, obchodníci a dodavatelé. Jakmile se však hospodářská situace zhoršovala a rostla konkurence v obchodu, začali být Židé vnímáni jako „překážka“ křesťanského podnikání a opakovaně označováni za „nutné zlo“. Dokument popisuje systematické protižidovské restrikce: zákazy obchodu, omezení pobytu, vznik a přemísťování ghett, numerus clausus a především familiantský zákon, který drasticky reguloval sňatky a počet židovských rodin. Tyto zákony vedly k rozpadu rodinného života, emigraci a sociálnímu rozvrstvení židovské společnosti. Vrchol podcastu tvoří líčení vyhnání pražských Židů v letech 1744–1748 po pruském obléhání Prahy během válek o rakouské dědictví. Židé byli obviněni ze spolupráce s nepřítelem, následovaly pogromy, konfiskace majetku a císařský edikt o jejich vypovězení (tzv. exstirpace). Tisíce lidí byly nuceny opustit Prahu, což vedlo nejen k lidské tragédii, ale také k ekonomickému úpadku města. Dokument dále ukazuje, že návrat Židů byl umožněn až z finančních důvodů, a to za cenu vysoké toleranční daně. I poté však zůstávaly v platnosti diskriminační zákony, včetně povinného označování oděvu a dalších ponižujících opatření. Dokument uzavírá konstatováním, že za Marie Terezie sice nedocházelo k masovému zabíjení Židů, ale k systematickému ponížení jejich lidské důstojnosti, které předznamenalo pozdější tragédie evropských dějin.)