Krvavý úterek - Rytíři, lapkové a škůdci zemští

Kapitola „Rytíři, lapkové a zemští škůdci“ se zaměřuje na problém násilí, loupežné kriminality a narušování veřejného pořádku na Moravě ve 14. a na počátku 15. století, především v prostoru moravského markrabství a jeho centra – Brna. Text sleduje dlouhodobý vývoj zločinnosti v kontrastu mezi relativně stabilním obdobím vlády Karla IV. a markraběte Jana Jindřicha Lucemburského a výrazně rozvrácenou dobou panování Václava IV. V první části kapitoly je nastíněna fungující struktura moci a práva ve 2. polovině 14. století, kdy zemský soud, zemský sněm a městské soudnictví dokázaly relativně účinně postihovat loupeže, vraždy a přepady obchodních karavan, které mířily na brněnské roční trhy. Zločinnost se soustřeďovala zejména na obchodních trasách v okolí Brna, například v prostoru Křenové u Brna, Šlapanic či Zelnému trhu, kde se střetávali měšťané, kupci, hostinští a ozbrojené městské hotovosti s násilím nižší šlechty. Zásadní zlom přichází na přelomu 14. a 15. století, kdy politická nestabilita, oslabení královské moci a vnitrolucemburské konflikty vedly k rozpadu bezpečnostního systému. Morava se dostává do stavu faktické občanské války, v níž proti sobě stojí Jošt Moravský, Prokop Lucemburský, Zikmund Lucemburský a jejich spojenci z řad české a moravské šlechty. Tento stav umožňuje vznik fenoménu loupeživých rytířů a potulných šlechtických bojovníků, kteří se pod záminkou válečné služby dopouštějí systematického rabování, výběru výpalného a násilí vůči civilnímu obyvatelstvu. Kapitola konkrétně sleduje činnost osobností, jako byl Jan Sokol z Lamberka, jenž působil ve službách Prokopa Lucemburského, později rakouského vévody Leopolda IV., a nakonec se přesunul do Polska, kde bojoval v bitvě u Grunwaldu (1410). Vedle něj se objevují i další příslušníci nižší šlechty a zemani, například Hynek Jevišovický z Kunštátu, Přibík z Batelova či Beneš Černohorský z Boskovic, jejichž aktivity se pohybovaly na hraně – či zcela za hranou – zákona. Zvláštní pozornost je věnována reakci společnosti a církve na tuto vlnu násilí. Prameny, jako jsou smolné knihy, soudní záznamy a literární parodie, zejména Pašije šlapanických loupežníků, dokládají nejen rozsah kriminality, ale i morální pohoršení a ironický odstup soudobé veřejnosti. Církevní instituce – olomoucká a pražská diecéze, premonstrátské kláštery (např. v Zábrdovicích) – se stávají jak oběťmi, tak aktéry snah o obnovu pořádku. Závěrečná část kapitoly naznačuje postupné uklidnění poměrů po roce 1405, po smrti Prokopa Lucemburského a upevnění moci Jošta Moravského, kdy jsou znovu prosazovány zemské míry, landfrýdy a královské právo. Přesto kapitola vyznívá jako svědectví o hluboké krizi pozdně středověkého státu, v němž se rytířský ideál proměnil v násilnickou praxi a zločin se stal běžnou součástí politického boje.)