Toulky českou minulostí - 560. schůzka: Dušené nudle po bavorsku

Dokument líčí Josefa II. nikoli jako hotového „osvícenského reformátora“, ale jako mladého, vnitřně rozervaného muže, který je svázán dynastickými povinnostmi, citovým traumatem po smrti první manželky a silnou, autoritativní matkou, jež si i po jeho nástupu k titulu císaře ponechává skutečnou moc. Ústředním motivem je konflikt mezi osobní svobodou a státní/dynastickou nutností – konflikt, který se nejvýrazněji projeví v Josefově vnuceném druhém sňatku s bavorskou princeznou Marií Josefou. Hlavní historické události, které text popisuje Volba Josefa II. římským králem (1764) Cesta do Frankfurtu a samotná korunovace. - Nejistota habsburského nástupnictví po vymření mužské linie. - Mezinárodní politické pozadí (role Francie, Pruska, Fridricha II.). - Autentické svědectví mladého Johanna Wolfganga Goetha, který byl události přítomen. Osobní krize Josefa II. po smrti první manželky Isabely Parmské - Hluboký smutek, cynismus, uzavřenost. - Neochota k novému sňatku a odpor k dynastickým kalkulům. Dynastický sňatek s Marií Josefou Bavorskou (1765) - Manželství vynucené Marií Terezií. - Josefův odpor, pohrdání dvorským prostředím a symbolické „dušené nudle po bavorsku“ jako zkratka kulturní i mentální cizosti. - Chladný, fakticky nefunkční vztah, patrně nenaplněné manželství. Smrt Marie Josefy na neštovice (1767) - Josefův naprostý citový odstup (nenavštívil ji ani při nemoci, ani na pohřbu). - Naopak obětavá péče Marie Terezie, která se sama neštovicemi téměř nakazí. Náhlá smrt císaře Františka Štěpána Lotrinského (1765) - Josef se stává císařem Svaté říše římské. - Reálná moc však zůstává v rukou Marie Terezie – Josef je pouze spoluvladařem bez skutečného vlivu. Narůstající konflikt mezi Marií Terezií a Josefem II. - Odlišné představy o vládě, reformách a stylu panování. - Josefovy cesty po monarchii (Morava, Uhry, Sedmihradsko, Polsko). - Symbolický obraz Josefa orajícího pole na Moravě – prezentace panovníka blízkého lidu. Autor ukazuje zrození Josefa II. jako osvícenského panovníka skrze osobní bolest, vzdor a frustraci, nikoli jako hladký ideový přerod. Zároveň velmi plasticky vykresluje tragický rozměr Marie Terezie – vdovy, matky i vladařky, která nedokáže pustit otěže moci a tím svého syna hluboce zraňuje. Nejde tedy jen o politické dějiny, ale o psychologický a rodinný portrét moci v habsburské dynastii v klíčovém okamžiku jejího vývoje.)