Císař intrikán: Jak Karel IV. využil Lživaldemara ke zvrácení rovnováhy moci v říši

Text popisuje kauzu tzv. Lživaldemara, jednoho z nejzáhadnějších případů středověkých dějin, a ukazuje ji jako klíčovou epizodu v mocenské politice Karla IV. Po smrti braniborského markraběte Valdemara z rodu Askánců roku 1319 a krátké vládě Jindřicha Landsberského osiřelo strategicky významné Braniborsko s kurfiřtským hlasem. O území projevili zájem Lucemburkové, avšak moci se ujali Wittelsbachové, což odstartovalo dlouhodobou dynastickou rivalitu mezi oběma rody. Po Karlově zvolení římským králem roku 1346 proti němu vystupuje Ludvík Braniborský, syn císaře Ludvíka z Wittelsbachu, který dokonce prosazuje anglického krále Eduarda III. jako vzdorokrále. V roce 1348 se v Magdeburku objeví starý muž, který se prohlásí za dávno zemřelého Valdemara. Tvrdí, že svou smrt pouze fingoval, odešel inkognito na kajícnou pouť do Jeruzaléma a nyní žádá navrácení braniborského dědictví. Komise jeho totožnost uzná a „Valdemar“ získává podporu Karla IV., jemuž vzdá hold a fakticky oslabuje pozici Ludvíka Braniborského. Článek líčí Karla IV. jako mistra zákulisní diplomacie a intrik, který využívá nejasnou identitu Lživaldemara k rozkolísání moci Wittelsbachů v říši. Když se však situace ve druhé polovině 40. let 14. století začne měnit, Karel obrátí: svolá novou komisi, jež roku 1350 prohlásí Valdemara za podvodníka – Lživaldemara. Ten je zbaven nároků a ponechán napospas Ludvíkovi Braniborskému, jenž se za tuto přízeň poddá Karlovi a podpoří ho svým kurfiřtským hlasem. Lživaldemar pak v ústraní umírá v Desavě. Text tak otevírá otázku, zda šlo o dokonalou politickou manipulaci Karla IV., nebo o skutečně mimořádný lidský osud.