Evropa čekala bitvu století. Rok 1532: Sulejman, Ferdinand a Karel V.

Článek je vystavěn jako popularizačně-historický text s chronologicko-analytickou formou. Autorka nejprve vytváří dramatické očekávání velkého střetu mezi Osmanskou říší a Habsburky, poté se vrací k příčinám konfliktu po bitvě u Moháče a následně sleduje samotné tažení roku 1532. Vedle vyprávění událostí průběžně upozorňuje na sporné otázky historiografie – zejména na skutečné Sulejmanovy cíle a význam obrany Kőszegu. Text je doplněn dobovými vyobrazeními, portréty a mapami Kőszegu a Leobersdorfu a na závěr obsahuje odbornou bibliografii. Ústředním tématem je osmanské tažení sultána Sulejmana I. do střední Evropy roku 1532 a očekávání rozhodujícího střetu s mohutnou habsburskou armádou Karla V. a Ferdinanda I. Článek zasazuje události do širšího kontextu bitvy u Moháče roku 1526, smrti Ludvíka Jagellonského a následného mocenského vakua v Uhrách, které otevřelo otázku nástupnictví na uherském trůně. Významným tématem je spor Ferdinanda I. Habsburského a Jana Zápolského o uherskou korunu: Ferdinand se opíral o habsburskou moc, zatímco Zápolský získal podporu Sulejmana I., čímž se původně uherský dynastický konflikt proměnil v součást habsbursko-osmanského soupeření.Jako důležitý předstupeň kampaně roku 1532 článek připomíná první osmanské obléhání Vídně roku 1529, které skončilo Sulejmanovým ústupem, ale nevyřešilo ani uherskou otázku, ani mocenský konflikt mezi Habsburky a Osmanskou říší. Zvláštní pozornost je věnována zapojení císaře Karla V., který na pomoc Ferdinandovi mobilizoval síly Svaté říše římské a dalších habsburských držav; proti sobě se tak roku 1532 soustředily mimořádně silné osmanské a habsburské armády. Hlavní vojenskou epizodou článku je obléhání Kőszegu (Güns), kde několik set obránců pod velením chorvatského šlechtice Nikoly (Mikuláše) Jurišiće vzdorovalo početně mnohem silnější osmanské armádě. Autor zároveň koriguje tradiční představu, podle níž právě tato pevnost sama „zastavila Sulejmana“, a upozorňuje také na logistiku, počasí, roční dobu a hrozbu císařské armády. Článek rozebírá otázku, proč Sulejman nakonec nepokračoval k rozhodujícímu střetu s Karlem V.; jednoznačnou odpověď nenabízí a představuje několik historických interpretací. Očekávaná „bitva století“ se tedy paradoxně vůbec neuskutečnila. Samostatně je popsána méně známá bitva u Leobersdorfu 19. září 1532, při níž habsburské jednotky porazily osmanský oddíl vedený Kasimem begem; na habsburské straně jsou zmiňováni Hans Katzianer, Sebastian Schertlin von Burtenbach a Bálint Török. Článek tento střet chápe spíše jako symbolické zakončení kampaně než jako rozhodující bitvu války. Závěrečným tématem je přechod od vojenského střetu k diplomacii: protože ani Habsburkové, ani Osmané nedosáhli rozhodujícího vítězství, následovala jednání vedoucí ke konstantinopolskému příměří roku 1533, které dočasně stabilizovalo poměry v Uhrách. V širším pohledu tedy dokument rozebírá počátky dlouhodobého habsbursko-osmanského soupeření o Uhry a střední Evropu a ukazuje rok 1532 nikoli jako příběh jedné velké bitvy, ale jako kombinaci dynastického konfliktu, vojenské mobilizace, obléhací války, logistiky, nájezdů a diplomacie. Hlavní pointou článku je, že právě neuskutečněná rozhodující bitva ukázala hranice vojenské moci Karla V. i Sulejmana I. a ponechala uherskou otázku otevřenou na další desetiletí.