Toulky českou minulostí - 616. schůzka: Když se provozovala zpěvohra po česku

Historicko-popularizační rozhlasový pořad s prvky hudebněhistorického výkladu, vyprávění a dokumentární publicistiky. Text využívá odborné historické a muzikologické poznatky, citace dobových zpěvoher, ukázky písňových textů a komentáře přibližující kulturní a společenské prostředí 18. století. Výklad je veden přístupným, místy humorným stylem a propojuje dějiny hudby s politickými a sociálními dějinami českých zemí. Tato schůzka pořadu Toulky českou minulostí se věnuje vzniku a rozvoji české zpěvohry v 18. století, zejména takzvané hanácké opery, která představovala domácí alternativu k tehdy převládající italské opeře. Vysvětluje společenské a kulturní podmínky jejího vzniku na Moravě, kde se prolínaly vlivy italské opery, chrámové hudby, školského divadla a lidových tradic. Zvláštní pozornost věnuje úloze klášterů, zámeckých kapel, venkovských kantorů a amatérských hudebníků při rozvoji českého hudebního divadla. Připomíná význam premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce a jeho hudebních slavností, včetně oslav 600. výročí založení kláštera roku 1751. Prostřednictvím tvorby Alana Plumlovského ukazuje, jak hanácké zpěvohry reflektovaly soudobé politické události, především pruské vpády do českých zemí, války o rakouské dědictví a pragmatickou sankci Marie Terezie. Zabývá se také reakcí českého venkovského prostředí na smrt císaře Josefa II. roku 1790, kterou zachytila zpěvohra Václava Jiřího Dusíka. Dalším tématem je společenská kritika a satira v dílech připisovaných Josefu Schreierovi, zejména v alegorické zpěvohře Vyhnaná pravda a v díle Zlatá svoboda, které rozebírají pokrytectví, mocenské poměry a otázku osobní svobody. Pořad představuje také nejznámější hanáckou zpěvohru Jora a Manda, jejíž libreto napsal Josef Mauritius Bulín a hudbu složil Josef Pekárek. Všímá si významu hanáckého nářečí, lidového humoru, satiry a tanečních rytmů pro osobitý charakter těchto hudebně-dramatických děl. Celkově dokument ukazuje, že česká zpěvohra byla nejen svébytným uměleckým žánrem, ale také prostředkem vyjadřování politických postojů, společenské kritiky a kulturní identity česky mluvícího obyvatelstva v 18. století.