Toulky českou minulostí - 647. schůzka: Pohled na národní obrození ve střízlivém stavu

Dokument je popularizačně-historický rozhlasový pořad, který má podobu kritické historické eseje s prvky vyprávění a komentáře. Nejde primárně o chronologický výklad národního obrození, ale o revizi tradičních představ a historických mýtů, které se kolem obrození a českých dějin vytvořily. Autor Josef Veselý používá výrazně publicistický styl, ironii, nadsázku, řečnické otázky a četné citace historiků, spisovatelů a obrozenců. Výchozí tezí je, že české dějiny nejsou výjimečným příběhem, ale v mnoha ohledech se podobají dějinám dalších menších středoevropských národů. Pořad se zabývá především tím, jak národní obrození vytvořilo moderní představu českého národa a současně nový výklad českých dějin. Zpochybňuje tradiční představu, že po Bílé hoře český národ téměř zanikl a obrozenci jej na přelomu 18. a 19. století „vzkřísili“; upozorňuje přitom na skutečnou germanizaci měst a vyšších vrstev i oslabené postavení češtiny. Důležitým tématem je mnohonárodnost českých zemí, které byly po staletí společným domovem česky a německy mluvícího obyvatelstva a židovských komunit, takže moderní pojetí národa nelze jednoduše promítat do starších dějin. Pořad dále přehodnocuje tradiční obraz pobělohorské doby jako „temna“, zejména vztah české společnosti ke katolictví, jezuitům a barokní kultuře, a zdůrazňuje kontinuitu mezi barokní společností a pozdějším národním obrozením. Samotná bitva na Bílé hoře a její následky jsou rozebírány také jako základ jednoho z nejvlivnějších českých historických mýtů – představy „třísetleté poroby“, kterou pomáhali upevňovat obrozenci a historici 19. století. Pozornost je věnována i sociálnímu původu obrozenců: pořad koriguje představu, že šlo především o lidi pocházející z venkova, a ukazuje význam měšťanského, maloměstského, řemeslnického a živnostenského prostředí. Dalším tématem je způsob, jakým obrozenci využívali starší české dějiny k budování národní identity – od Libuše, Čecha, Kroka a Přemysla Oráče přes Drahomíru a svatého Václava až po husitství. Pořad ukazuje, že historické osobnosti byly často hodnoceny podle toho, nakolik se daly začlenit do vlasteneckého příběhu: například svatý Václav byl kvůli vztahu k říši pro část obrozeneckého myšlení problematický, zatímco husitství se postupně proměnilo v symbol české národní velikosti. Výsledkem byl obraz českých dějin střídající hrdinství a národní slávu s utrpením, porobou a mučednictvím, který výrazně ovlivnil historické vědomí 19. století. Celý díl proto směřuje ke kritičtějšímu a méně sentimentálnímu pohledu na národní obrození: jeho význam nezpochybňuje, ale snaží se oddělit skutečný historický proces od pozdějších vlasteneckých mýtů, idealizace a nacionalistického patosu.